Výživa bez posedlosti: jak jíst zdravě, aniž by nás jídlo ovládalo

Týká se nás posedlost výživou?

Informací o výživě je nekonečné množství, často si ale vzájemně odporují – jeden zdroj doporučuje nízkosacharidovou stravu, druhý rostlinnou, další zase půsty. Zorientovat se v tom je čím dál tím těžší.

K tomu se přidávají sociální sítě, které formují nejen to, co považujeme za zdravé, ale i to, co považujeme za "normální" vzhled. Časté porovnávání s idealizovanými fotkami zvyšuje nespokojenost s vlastním tělem – a ta patří mezi hlavní rizikové faktory pro vznik poruch příjmu potravy.

Podle Světové zdravotnické organizace se celosvětově neustále zvyšuje počet osob s nadváhou i obezitou. Zároveň ale odborné organizace upozorňují na rostoucí výskyt poruch příjmu potravy. Na narušený vztah k jídlu je pohlíženo jako na kontinuální spektrum s mentální anorexií na jedné straně a záchvatovitým přejídáním a obezitou na druhé. Člověk se přitom může v čase na tomto spektru různě posouvat. I přes množství informací, které se na nás valí ze všech stran si tedy stále mnoho z nás s jídlem neví rady.

Kde se náš vztah k jídlu bere?

Vztah k jídlu se formuje již od úplného začátku života. Kojení nebo krmení z lahve je jednou z prvních zkušeností bezpečí a uspokojení potřeb – dítě se učí rozpoznávat hlad a sytost a zároveň důvěřovat vlastnímu tělu. Naopak pokud dítě vyrůstá v prostředí, které je nepředvídatelné, zanedbávající nebo ohrožující, může být pro něj regulace emocí v dospělosti mnohem obtížnější. A právě tady se může objevit souvislost s jídlem. Někteří lidé se postupně naučí využívat jídlo jako způsob uklidnění, odměny nebo zvládání stresu, což následně může vést mimo jiné k emočnímu jedení – sahání po jídle ne kvůli hladu, ale kvůli smutku, nudě nebo úzkosti. Nemusí tedy jít čistě o vědomé rozhodnutí, ale o naučený vzorec.

Velkou roli hraje i rodina – děti přebírají postoje k jídlu spíš podle toho, co vidí, než podle toho, co se jim říká. A v dospívání, kdy roste potřeba zapadnout mezi vrstevníky, se citlivost na komentáře o vzhledu a hmotnosti ještě zvyšuje.

Praktické kroky k výživě bez posedlosti

• Přestaňte dělit jídlo na dobré a špatné. Potraviny nemají morální hodnotu – důležité je, jak vypadá jídelníček dlouhodobě, ne jedno jídlo. Zakázané potraviny navíc často vedou k tomu, že po nich toužíme ještě víc.

• Přemýšlejte spíše o celkovém životním stylu, ne o jednom dni. Jeden salát vás neudělá zdravými, stejně tak vám jeden dort zdraví nezničí.

• Znovu se učte naslouchat tělu. Před jídlem se zeptejte sami sebe: "Mám opravdu hlad?" V průběhu a po jídle: "Cítím se sytá/ý?"

• Všímejte si emočního jedení. Pokud po jídle saháte kvůli stresu nebo smutku, zkuste si najít jinou formu úlevy – procházku, rozhovor, hudbu.

• Dovolte si flexibilitu. Oslavy, dovolené, nemoci – to všechno k životu patří a jídelníček se tomu smí přizpůsobit.

• Omezte srovnávání se sociálními sítěmi. Sledujte profily, po kterých se cítíte lépe, ne hůře.

• Vyhledejte odbornou pomoc. Pokud vás vztah k jídlu dlouhodobě sužuje a nevíte, jak z něho ven, obraťte se na psychoterapeuta nebo nutričního terapeuta. Psychoterapeut vám pomůže s psychickou stránkou, nutriční terapeut zase s nastavením stravovacího režimu, který nebude přehnaně svazující.

Co je vlastně zdravý vztah k jídlu?

Zdravý vztah k jídlu rozhodně neznamená mít dokonalý jídelníček. Neexistuje sice přesná definice, jsou ale některé znaky, které o zdravém vztahu k jídlu vypovídají. Mohou mezi ně patřit např. následující:

• vnímání signálů vlastního těla – hlad, sytost, chuť

• myšlenky o jídle nezaplňují většinu dne 

• svoboda dát si i jídlo, které nám chutná, bez zažívání pocitu selhání
• sebehodnota není daná číslem na váze¨
• Je důležité si uvědomit, že žádná konkrétní potravina ani jídlo nerozhoduje o našem zdraví – to určují především dlouhodobé návyky. Pokud nás ale strach z jídla ovládá, může jít o signál, že vztah k jídlu není v pořádku.

Kdy se ze zdraví stává posedlost?

Zájem o výživu není problém sám o sobě – problém nastává, když nás zdravý životní styl začne řídit místo toho, abychom ho řídili my. Mezi varovné signály patří mimo jiné:

• pocit, že existují jen "zdravé" a "zakázané" potraviny
• silné výčitky nebo potřeba kompenzace po jídle
• opakované přejídání střídané či období přísné kontroly
• vyhýbání se restauracím nebo návštěvám kvůli strachu z jídla
• sebehodnota závisející na dodržování jídelníčku